GALERIE

I když se hrnčířská hlína tolik podobá blátu, sehrála v lidských dějinách opravdu významnou úlohu. Dodnes nám slouží na tolika místech našeho života. A hlavně je tak úžasně poddajná, jemná, hladká, měkoučká a voní jako matka země! Kdo jednou ponoří konečky lidských křídel – tedy prsty – do hlíny keramické a pořádně se upatlá, vyčvachtá veškerý svůj stres v té léčivé uzemňující hmotě … nemůže jinak než přijímat vlny víly inspirace o dalších a dalších keramických krásách do svého životního prostoru. Můžeme tvořit přesně podle návodu nebo nápadu tam uvnitř v hlavě, ale můžeme taky klidně zavřít oči a tvarovat dílo podle intuice a momentálních potřeb svého nitra. To je panečku ryzí přítomnost!

V kouzelném světě keramiky člověka znovu a znovu naplňuje to potěšení z vytváření něčeho nového a to samo o sobě je velice uzdravující. Práce s hlínou harmonizuje už jen tím, že na své cestě do patřičného tvaru potřebuje všechny živly. Abychom se mohli napít a najíst z nádoby vyrobené vlastníma rukama, potřebujeme hlínu samu – zemi, vodu k jejímu opracování a vyhlazení, potřebujeme vzduch – aby nám uschla a dýchala a oheň k jejímu vypálení a vytvrzení. Nemluvě o vedlejších prvcích dřeva a kovu, které také při výrobě často používáme. Při keramických hrách se tak dotýkáme – či ony se nás dotýkají – všech elementů a zvědomujeme je sami v sobě. Podstatná je ale především země – a je pravdou, že uzemnění v tomto zrychleném přetechnizovaném čase skutečně potřebujeme. Jedině takzvaně s nohama na zemi můžeme ve zdraví procházet tímto stále se měnícím životním prostorem.

Ono – ten základ hrnčířské práce – ta nádoba, do které člověk dává a nebo z ní přijímá – je dokonalým příměrem k samotnému našemu tělu - podobě zdejšího projevu. I my jsme nádoby a můžeme ve své míse dosáhnout naplnění. Světlem lásky. A to se zde už nebudu rozepisovat o hliněných mísách harmonizujících prostor, uzdravujících a tvořících léčivým vše vložené, o mísách různých vibrací zvuku …

Tvarovat hlínu je skvělé cvičení jak dávat tvar - tvořit, což je přímo opakem vší depresivnosti. Při společné práci pak ještě navíc používám konkrétní techniky, které každému tvarujícímu tvorovi opravdu Otevírají srdce.

K výrobě vlastní keramiky se můžete přihlásit do předem vypsaných hliněných seminářů. Nebo můžete požádat o práci s hlínou při našem povídání.

Chce-li člověk poznat práci s keramikou hlouběji, měl by se seznámit s materiály, jejich hlavními vlastnostmi, jak se připravují a jak se chovají v určitých situacích. Taky by si měl osahat vybavení a nástroje v dílně – k čemu se používají. Zásadní jsou vlastní techniky výroby - ruční modelování, formování, stláčení, stavění z plátů, vytáčení … pochopit způsoby vypalování, které teprve promění měkký nebo suchý křehký předmět třeba v trvanlivou kachli. A jaké materiály použít ke glazování? A co ta vysněná práce na kruhu? Hmm – to už je kumšt – vypadá to tak jednoduše, ale chce to cvik, jinak je bláto všude okolo... Už víme, jak hlína chutná a jaký je pocit mít ji v nose i v očích … tak začneme tím, jak hlínu hníst a teprve přejdeme na jednoduchá modelování – miska, talíř, váza, hrnek ... jeden tvar přirozeně přechází v druhý. Je to taková keramická evoluce.

A Něco k základům (volně vybráno ze Slabikáře keramiky od Pravoslava Rady)

Slovo keramika je řeckého původu a vzniklo ze slova Keramos. Ve starověkém Řecku to byl název pro hlínu a hrnčířské výrobky. Dnes se pod pojmem keramika rozumí vlastně všechny předměty vytvořené z pálené hlíny. Jsou to tedy cihly, porcelánové figurky, izolátory elektrického vedení, ale i brusné karborundové kotouče. Protože se jedná o velké množství velmi rozdílného použití i materiálu, rozdělujeme pro zjednodušení keramiku na hrubou a jemnou a dále na další už konkrétní druhy.

Pod pojem hrubá keramika patří zejména předměty určené ke stavební a průmyslové výrobě – například cihly, střešní krytina, kanalizační roury, žáruvzdorné a kyselinovzdorné předměty a podobně.

Do keramiky jemné patří třeba užitkové a ozdobné předměty, obkládačky, zdravotní keramika, porcelán a další.

Podskupiny jemné keramiky se už dělí podle použité hmoty a glazury a podle výše vypalovací teploty – jiné je klasické hrnčířské zboží (nádobí, formy, květináče, krmítka, hračky…), zakuřovaná keramika vypálená v primitivní polní peci, Terra sigillata (razítkovaná hlína) římské červenohnědé nádoby zdobené figurálními reliéfy, Rakujaki (raku) – japonská čajová keramika, majolika a fajáns – keramika s průlinčivým střepem pokrytým neprůhlednou a většinou bílou glazurou, na kterou (ještě nevypálenou) se maluje. Pórovina – keramika pokrytá průsvitnou glazurou, kameninová hrnčina (varná kamenina), typická pro ni je hlinitá glazura – šelmovka, klasická kamenina má pak hutný, téměř nenasákavý bílý i barevný střep. Tvrdou pórovinu, bílou kameninu a porcelán nelze vždy přesně odlišit. Porcelán má však na rozdíl od kameniny střep slinutý, i bez glazury naprosto neprůlinčivý, v tenkém střepu průsvitný …