Proč sněží
Proč sněží? To ví každé malé dítě. Způsobil to jeden zimní skřítek, přesněji řečeno zlý zimní skřítek, který se všemožně snažil tradiční oslavy v době zimního slunovratu překazit.
Když jednoho dne seděl ve svém doupátku pod kořeny vykotlaného dubu a přemýšlel o tom, jak by lidem uškodil, vyjevil se mu vskutku démonský nápad. Zařídí, aby v době oslav z nebe nepršelo, ale aby padala zmrzlá voda! Lidi to bude studit a nebudou chtít chodit ven a setkávat se s přáteli. Ale s představou kousků ledu nebyl příliš spokojen. Chtělo by to něco jemnějšího, něco lehčího, něco, co by lidem vítr snáz foukal do tváří a oni pak neviděli na cestu. Něco, co by se jim lepilo na čepice a lezlo pod kabáty. A tak hloubal, dloubal, plánoval, experimentoval a hlavně čaroval, až před sebou v nádobce spatřil vytouženou látku. Přesně tu, o které snil!
Rozhodl se, že ji pojmenuje sníh. Nikdo neví proč. Možná proto, že ji vysnil a nebo proto, že se její název podobá slovu smích. Skřítkův škodolibý smích, až se bude chechtat bezradným lidem. Jenže jak dostat tohle do nebe? A takhle málo nestačí! …
Nakonec skřítek došel k názoru, že jediný možný způsob je požádat Mrazíka, neboli Santu neboli Ježíška. Skřítek znal všechny jeho podoby a neměl ho rozhodně rád. Dával totiž lidem radost a nehodlal s tím nikdy přestat. Jenže skřítek neměl na výběr. Jen Mrazík umí to, co potřeboval provést. A tak vymyslel lest. Zavolal Mrazíka a zapůsobil mu na city: „Mrazíku, splň mi mé největší vánoční přání! Nikdy jsem nedostal žádné dárky, měl bys mi to letos vykompenzovat!“ Mrazík se podivil a s úsměvem jemu vlastním pravil: „Jistě, řekni mi, co si přeješ!“
„Ať padá z oblaků celou zimu sníh!“ „Sníh? Vůbec nevím, co to je, ale jestli je to tvé největší přání, tak budiž!“, mávl Mrazík svou kouzelnou hůlkou, a pak se tiše vytratil tam, odkud přišel. Z nebe se okamžitě začal pomalu a ladně snášet bílý sníh, tisíce a miliony jednotlivých krásných sněhových vloček, které zasypávaly domy, lesy, louky i cesty. Skřítek se ve své kořenové noře jen chichotal, skoro se dusil smíchem a po čase se šel podívat, jak jsou lidé naštvaní. A opravdu!
Přišel k domu, ve kterém bydlela rodina s dětmi. Nejprve vykoukla maminka. Studený sníh jí ihned ulpěl na vlasech a tváře měla za chvíli červené jako od malin. Šokovaně zírala do bílé nadílky, a pak jen zabouchla dveře. Stejná reakce se opakovala, když po chvíli vykoukl tatínek. Zlý zimní skřítek tančil jako zběsilý. Šklebil se na bílý svět a radoval se, že to dokázal! Tímhle určitě zkazil zimní svátky zvané Vánoce úplně všem! Jenomže se mýlil. Velice se mýlil. Ze dveří totiž vystrčili zvědavé obličejíky další dva členové rodiny. Chlapeček a holčička. Vykuleně se dívali na sníh, a pak ho začali chytat do rukou. Vyběhli ven a sledovali, jak za nimi ve sněhu zůstávají stopy. Zjistili, že ta bílá studená hmota je trochu lepivá a dá se z ní stavět a ihned začali tvořit. Skřítek tam jen zkoprněle stál, neschopen pohybu. Něco se s ním dělo. Cítil takový hřejivý pocit na srdci. Nechápal to, ale měl prostě radost z toho, že děti měly radost. Ze sněhu. Děti jakoby ucítily, že je někdo pozoruje, stočily zrak na skřítka a zavolaly na něj: “Děkujeme!“. To už na Skřítka bylo moc, tak raději rychle utekl. Jenže děti si dodnes pamatují, jak vypadal a každou zimu ze sněhu staví jeho podobizny – sněhuláky.
(tento text napsala naše třináctiletá Libuška inspirována pro dnešní dobu vzácným sněžením)
