Opravit dům, zasadit stromy …

Tak je to právě 12 let, co tady opravujeme starou rodinnou zemědělskou usedlost … Zítra nám začíná ten rok s krásným číslem – 2020 – a my vstupujeme do nové etapy života. Jestli je dnes den k bilancování, tak si to můžu stručně shrnout, uklidit stůl a vykročit k zítřkům naší zhmotňující se představy o životě.

Ten dům stojí v krajině, kterou před několika staletími obývali Keltové – a dle historických pramenů zde v kraji žili  moudří Druidové, kteří byli plně ve spojení s přírodou – s matkou Zemí i s Vesmírem. Ale jak jsem tak pátrala v dostupných zdrojích  – nelze se vyhýbat tvrzení, že byli znásilněni mocenským systémem tehdejší doby s nástroji v podobě církve například – a byli doslova hubeni. Mnoho jich při chrabrém držení pravdy moudrosti ztratilo život. A ti, kteří posléze pochopili, že mohou své fyzické projevení se ve hře života a tím vlastně život sám ubránit jen sklopením hlavy a dočasným podlehnutím zvůli moci, prostě poslechli a začali odvádět daně – daně za to, že jim příroda poskytla životní prostor a zdroje, které si ale někdo násilím přivlastnil.

A to trvá dodnes.

Přešlo několik staletí, keltští domorodci – místní středoevropští indiáni – zcela zmizeli a v nás jsou jen jejich otisky, když je dokážeme vnímat, naslouchat svým srdcím.

To minulé století například bylo taky extra kruté. Ještě je mají mnohé rodiny v živé paměti. Dvě světové války, které se dotkly zdejších obyvatel víc než dost…. Třeba tento dům, jenž se podle kroniky už skoro půl tisíciletí dědí z generace na generaci, prošel zabráním rodinou němce. Moji předkové museli proto v době války žít v jedné místnosti u příbuzných a sledovat, jak v jejich postelích spí cizí lidé a používají jejich hospodářství. Několik mužů z rodiny přišlo při vlasteneckých aktivitách o svůj mladý život, zůstaly vdovy a opuštěné děti … A na závěr války ještě prchající německá jednotka postřílela desítky mužů z vesnice… moje tehdy osmiletá babička utrpěla ten den celoživotní trauma, když se s prostřeleným kolenem schovávala v korytě studeného potoka, než se „situace utišila“ – a pak šel čas, začala poválečná obnova, návraty domů a zanedlouho přišlo další zabrání majetku, který už rodina bez tatínka částečně obnovila z peněz, které malá holčička, jenž zázrakem přežila své zranění, otravu krve i oslabené ledviny, dostala jako jednorázové odškodnění. Zvířata „byla odejita“ do JZD, budova se z větší části používala jako družstevní skladiště — a tak šel čas. Pak jednou se rodině posunuté o generaci dál vrátil celý dům zpět do rukou – ale v tak zuboženém stavu, že jeho oprava vlastně trvá tak trochu dodnes.

Když jsme se toho ujali, bylo nám přes dvacet – začali jsme si hrát se zahradou a k rozhodnutí opravit zříceninu jsme dospěli jen díky nekonečnému entuziasmu, kterým naštěstí oplýváme oba. Nevím, jestli bychom to udělali znovu, čas ani rozhodnutí se vrátit nedá. Ale současný stav je už hodně krásný a z tohoto „recyklovaného“ místa znovu sálá teplo domova.

Hlavně se nám podařilo vybudovat souběžně s prací velkou tvůrčí dílnu, což byl od začátku náš sen. A tak se díky tomu nyní můžeme libovolně pokládat do kreativní sféry bytí a moc nás to baví. Naše díla máme v plánu posílat do světa a obohacovat různorodost tvarů, barev, zvuků a prostě nasycovat pohledy krásou. Vždyť ti, kteří v nás tvoří, jsou právě ti Druidové. To oni nás celou dobu vedou jako naši moudří předkové a skrze nás dělají otisk do reality – do hry života.

Tak ať je svět od roku 2020 čím dál krásnější, láskyplnější, jemnější, něžnější! Ať můžeme žít v míru a plnit si své sny o životě. S láskou Hikešovi z Oslavice.

Komentáře